Moje cesta ke kněžkám

Už odmala mě zajímaly různé báje a pověsti. Co jsem kde našla, to jsem přečetla. Milovala jsem historii a památky. Každé zákoutí bylo pro mě tajemné. Neexistovalo v mém okolí místo, kam bych nevlezla s očima dokořán a rozbušeným srdcem, věděla jsem vždy, že něco objevím.

Tato vášeň mi zůstala. V době volna nebo dovolených jsem znovu a znovu zažehávala objevování tajemných a historií nabitých míst.

Časem jsem zjistila, že chci víc, že sama cítím, jak mě to volá zpět k sobě – příroda, každý potok, který jsem přeskočila nebo v něm smočila ruce, každá stráň, strom i půda pod nohama.

Více a více jsem si uvědomovala, jak jsem se v životě odpoutávala od toho, kdo jsem já. Vyměnila jsem to za to, abych zapadala a abych byla stejná jako ostatní. A z dítěte, které se umělo propojit s přírodou a zvířaty, se stala zakřiknutá a nesebevědomá dívka. Protože jak jsem mohla vědět, co je správné? Každý chce něco jiného. Každý má jiné požadavky a obrázek o tom, jak by měl žít ten druhý. Jak žít správně pro druhé? O co více jsem se odpojovala sama od sebe, o to více jsem se odpojovala od svých darů. To, co mi zůstalo, bylo, že díky tomu, čím jsem si prošla, jsem se dokázala napojit na ty, co neměli lehký osud a pomoci jim a podpořit je na cestě životem. Sama jsem však cítila, že i já potřebuji projít proměnou, přijmout své kořeny a i to, kdo doopravdy jsem, znovu nalézt své dary a přijmout je. Opět přijmout, že jsem jiná a nebo vlastně … nemusím být jiná, jen ostatní skrývají nebo jim je skryto.

   Moje životní cesta pokračovala, až jsem se dostala do bodu, kdy jsem zjistila, že se potřebuji více napojit na svou vnitřní ženu. Byl to okamžik, kdy jsem se chtěla stát matkou.

Právě v tomto místě, v této době jsem nejvíc pocítila touhu objevovat vše nejen směrem ven, ale především uvnitř sebe.

Moje cesta k dítěti trvala tři roky. Tři roky zpracovávání strachů a přesvědčení daných matkou, která mě tak chtěla ochránit, varovat, připravit, což spíš vedlo k vyděšení a nastavení vzorců.

Začala jsem na sobě pracovat. Byla to práce s maskami ženy, která zvládne cokoliv („hlavně jen mi nechtějte pomáhat, protože to neumím přijmout“). Vyrovnáváním se s tím, že nejsem vysněný syn svého otce, se zraněními a nepochopeními od blízkých kamarádek (a v tuto dobu zraněním jen proto, že to chci jinak, bez lékařů a umělého oplodnění, že já chci počkat, až budu já i duše, která ke mně má přijít, připravená). Vysílení z bojů a útěků před nevyžádanými radami na zcela nevhodných místech a před mnoha lidmi.

Až ve chvíli, kdy jsem se dostala k informaci, že existují ženy, které se dokážou propojit se svou historií, kmenem, živly, zemí, svým tělem a podporují samy sebe bez odsouzení, se mi velmi ulevilo, protože jsem cítila, že patřím k nim. V tu chvíli jsem cítila, že toto je moje cesta. Tam, kde mohu být sama sebou, propojit se se zemí, rozmlouvat s přírodou a cítit její energii. Právě tak, jak jsem to dělala v dětství, kdy jsem slyšela a následovala volání.

Věděla jsem, že toto je moje cesta a že se vracím zase na začátek, kde budu moct být opět sama sebou.

V ženském kruhu jsem se vždy cítila v bezpečí, mohla jsem se otevřít a začít pracovat sama se sebou, navracet se ke své podstatě a ošetřit, zpracovat své zamrzlé emoce, přijaté vzorce a přesvědčení. Uctít svou bolest i cestu zpět. Tento bezpečný ženský kruh (sesterský) dává podpůrnou a neodsuzující zpětnou vazbu.

To, o čem mluvím. je výcvik kněžek Bohyně, který vede Lilia Khousnoutdinova, Katka Kramolišová a Petra Cihlářová na kouzelném místě u Doks. Během prvního ročníku bylo pět setkání. A já ve chvíli, kdy jsem se pevně rozhodla opravdu se vrátit sama k sobě, ke své podstatě a vstoupit do tohoto kruhu žen, jsem po třech letech OTĚHOTNĚLA. Díky těmto setkáním jsem prošla důkladnou transformací, dostala pořádnou podporu, ocenění a přijetí, což jsem ve své rodině nikdy nedostávala, a tak se z ustrašené holky oblečené do brnění, aby se jí nic nedotklo a nezranilo, stala matka ve své síle, která měla plné zázemí a podporu. Těhotenství je vlastně transformace. Počátek změny, přeměny cítění, pocitů, emocí. Transformace prochází i skrze sexualitu a proměnu vnímání.

   První setkání bylo na téma dívka – přijetí těla ženy, menstruace, radosti ze života, kreativity, otevření se světu. Což bylo vlastně u mě v době, kdy jsem krátce předtím otěhotněla. Mé tělo se otevřelo a přijalo duši mojí dcery. Zde jsem mohla otevřeně o všem hovořit a nebát se, Cítila jsem se v bezpečí, nemusela čelit různým útokům a strašení. Díky tomuto víkendu se mi podařilo zpracovat přijetí svého ženského těla, roli mě jako ženy (mým příběhem bylo totiž, že si rodina přála syna, vnuka, nositele rodového jména a ženy byly v této rodinně považovány za méněcenné). Dívka ve mně se vlastně snažila být po celu dobu chlapec, přetvořit sama sebe. Vzdala se toho, co jí dávalo smysl a toho, co ona sama byla, přestala se propojovat se sebou, zemí i svou intuicí.

Dříve jsem příliš své tělo necítila, možná to bylo v důsledku nadměrného trestání v dětství a hádek rodičů, při kterých jsem se naučila vyskakovat z těla, nevnímat, necítit, nebo odmítání těla jako ženského, které neplní představu o synovi.

Díky výcviku jsem začala více cítit své tělo, přijímala ho, naslouchala mu a tím jsem mohla naplňovat jeho potřeby. Díky tomu jsem se dokázala propojit se svou dcerou, vnímala ji a mohla s ní komunikovat.

Další víkend byl zaměřený na sexualitu, partnerské vztahy, vztah k sobě a vlastní sexualitě. Naučila jsem se přijímat svou sexualitu, proměnu mého vnímání i tělesnosti. Byl také ale zaměřený na to, co nás naplňuje, co je mojí vášní v mém životě, co chci dělat a čím chci žít.

   V tu dobu jsem také procházela kurzem zaměřeným na podnikání. Protože jsem se chtěla věnovat více tomu, co mě baví. Co mě již delší dobu k sobě vábilo – psaní, ženské kruhy, meditace, Bachovy esence, mandaly, byliny,… Ačkoliv jsou oba kurzy velice jiné obsahem, v tuto dobu se vše naprosto úžasně propojilo. A najednou se spojilo v jedno. Vše zapadlo jako puzzle a vytvořilo smysluplný celistvý obrázek. Ano, dávalo to smysl – podnikat „intuitivně, žensky pro ženy“, nebát se začít dělat to, co mě baví. Meditační večery jsem již vedla, cítila jsem, že se zvedá vlna poptávky….poptávky po mně a po tom, co umím. Podpora a možnost sdílení snu v bezpečném ženském kruhu mi dodaly odvahu a sílu zahodit strachy a jít do toho. Po deseti letech jsem totiž opustila své zaměstnání a začala pracovat i s ženami samoživitelkami a jejich dětmi v nouzi. Ano, toto všechno se spojilo v jedno – práci se ženami, sdílení, pomoc a podpora. Být šťastná, dělat to, co mě baví, být příkladem i pro svou dceru. Že i ona může dělat to, co ji naplňuje, a vidět svou maminku šťastnou.

Následoval víkend na téma mateřství. Spouštěly se mi strachy, valily se na mě. Ty, které mi ještě zůstávaly, vystoupily na povrch právě v sesterském kruhu. Mé sestry mě vyslechly, obejmuly, podpořily, nebály se a vyprávěly své příběhy. To, co ony zažily, ne děsivě a odstrašujícím způsobem, ale láskyplně, s péčí a podporou.

V této skupině žen se mi dostalo i předporodního rituálu. Neskutečného množství opečování, podpory a požehnání, prostoru pro mé sdílení strachů a obav. Ošetřily mou vnitřní bolest i to, co mě fyzicky i tělesně bolelo. Víc žen a jejich upřímná a láskyplná podpora zažene všechny falešné strachy a „co by kdyby“.  A já věděla, že mohu vykročit plná síly, kterou mi dodaly. Zmizel strach a přišlo sebevědomí, že já to zvládnu, ano už se nebojím být matkou, já jsem MATKA.

   Poslední, co jsme s Agátkou ve stavu 2v1 prošly byla transformace, období stařeny, rituál odevzdání všeho, kdy zůstane jen mysl a tělo. Vědět, že je na čase pustit vše, co mi už neslouží a čím se marně zabývám a užírám. Pár dní před porodem, jen já a mé sestry s vědomím, že porod může nastat … I když mě mí blízcí strašili a musela jsem mít s sebou v autě kufr s věcmi do porodnice. 🙂 Ale mně i Agátce bylo v sesterském kruhu táááák dobře. Cítila jsem se šťastná a naplněná. Cítila jsem se v bezpečí jako v kouzelném obalu plném lásky a péče. Mé tělo i duše byly v rovnováze a harmonii.

Několik dnů po transformačním víkendu jsem i já skrze porod transformovala samu sebe a svůj život.

Před porodem jsem napsala jedné ze svých sester. Ta informovala ostatní a ty mi posílaly podporu, sílu, lásku a hojení. Cítila jsem tu sílu sesterské energie a lásku. Velmi to pro mne znamenalo a pomáhalo udržet sílu.  Když toto píši, probíhá ve mně mnoho nádherných emocí, které ani neumím pojmenovat, protože pro ně neexistují slova. Důležité pro mne bylo bezpečí, a to jsem díky svým sestrám cítila.

Na poslední víkend už jsme jely tři, tři generace žen, babička, matka a dcera. A já tam mohla dojít do konce výcviku a projít zasvěcením, stát se kněžkou Bohyně. To bylo pro mne velice důležité, dojít do konce vlastní transformace. Vlastně i dokončit svou transformaci v přijetí mateřství v šestinedělí, v tom „jiném čase a prostoru“.

Cítila jsem, že jsem nastoupila cestu návratu k sobě samé a že už není cesta zpět, že už nechci zpět do toho, co jsem žila. Že nemám zodpovědnost už jen sama za sebe, ale i za malou kněžku, která prošla vším se mnou. A že chci žít bez přetvářek, s úctou k živlům, zemi, Vesmíru, životu, Bohyni, sestrám, lidem a všemu živému. Že nyní je můj život příkladem další generaci. A cítím to jako velikou zodpovědnost a obrovský DAR.

   Ano, celý výcvik byl nesmírně transformační, ale pro mě i úplně jinak. Nejen, že jsem se vrátila sama k sobě, propojila s přírodou, naučila více o naší slovanské historii a tvořila rituály, naučila se skrze to podporovat druhé. Ale provedl mne všemi fázemi – otěhotněním, těhotenstvím, porodem a začátkem mateřství. Přeměnou těla a přeměnou životní situace. Všechno do sebe přesně zapadalo, jak přijetím ženského těla, po nalezení vášně, transformací před porodem, který byl vlastně pro mě i zasvěcením do mého mateřství, až po zasvěcení Bohyni a její požehnání.

Ano, moje tělo, o které pečuji a pečlivě mu naslouchám, přijalo semínko a tím i nový život, který rozvinulo v malou moudrou ženu. Tu, která mě každý den ohromuje tím, co ve svém věku dokáže. Umí naslouchat kamenům, rostlinám i zvířatům. Myslím, že mě bude okouzlovat svými dary, které budeme postupně stále více a více objevovat.

A věřím, že i tím, že jsem se rozhodla pro tuto cestu, má dcera ke mně po třech letech přišla. Věděla, že už je ten pravý čas a že se narodí k ženě, která prošla a zpracovala velký kus svých strachů a přejatých vzorců, k ženě, která začíná žít svůj šťastný život opět taková, jaká je.

odkaz na výcvik 😉

Kněžky staré Evropy

„Být kněžkou pro mne znamená naslouchat svému srdci a jít za volám své duše. Poslouchat svou intuici a důvěřovat sama sobě a sama v sebe. Být propojená s přírodou a jejími živly, ale i s lunou a sluncem, uctívat jejich dary a vnímat jejich každodenní podporu ve svém životě. Vnímat matku zemi a Bohyni a mluvit s nimi, uctívat je a děkovat za jejich dary. Být kněžkou pro mne znamená být ženou v plné své síle, přijímat své dary a dávat je světu. Nebát se vykročit na cestu do neznáma. Uctívat svou rodovou linii a léčit její zranění, nepředávat toto dál a nechat jít svou dceru životem bez těchto zátěží, s vědomím, že být ženou je nádherný dar. A k tomu všemu patří i sesterství, sdílení zkušeností, podpora, láska a obejmutí v tu pravou chvíli. Tvořit láskyplné vztahy v přátelství i partnerství a cítit i dávat bezpodmínečnou lásku. Být kněžkou pro mne znamená pomáhat a podporovat zvířata a přírodu jako takovou. Podporovat lidi na jejich životní cestě, ve chvílích temnoty jim posvítit a podpořit je, aby mohli jít dál. Pomáhat jim nacházet nové cíle, vlastní vize a odhazovat vzorce, které je tíží. Být jejich oporou v náročných a těžkých chvílích. Motivovat je vlastním příběhem a předávat jim vlastní zkušenosti.“ Mirka